Na chvíli v uprchlickém táboře

Na chvíli v uprchlickém táboře

+ pokud si koupíte některou z mých fotek v článku, výtěžek poputuje na pomoc do Bangladéše (stačí mi napsat). Můžete je i podpořit sami, viz text níže. Tenhle fotoblog není ani odborný, ani dokumentární, spíš laický pohled toho, co jsme za tu chvíli zjistili a co jsem si skrz několika zdrojů dočetl. Dokud člověk nežije přímo na místě, nikdy nebude znát celou pravdu.

Kdo jsou Rohingové?

Rohingové, muslimské etnikum žijící na území Barmy, to neměli nikdy jednoduché. Každá válka má spoustu příčin. Třeba uměle vytváření hranic, jak tomu bylo po rozpadu kolonizací v minulosti zvykem. I zde, konkrétně Britové, se rozhodlo o něčem, co si nikdo nepřál. Oblast Rohingů byla přiřazena k Barmě, kde o ně ale nikdo nestál a nikdy je ani místní nepřijali mezi sebe. Odepírali jim vzdělání, občanství, svobodu, přikazovali jim nesmysly typu "pokud chcete svatbu, musí se ženy vyfotit bez šátku a chlapi bez vousů"... A vše nakonec vyvrcholilo čistkami, kvůli kterým zemřelo tisíce Rohingů. Navíc barmská armáda vypalovala jejich území, aby se již nemohli vrátit. Této etnické čistce svět pouze přihlížel.

Kdo jsou Rohingové? Rohingové, muslimské etnikum žijící na území Barmy, to neměli nikdy jednoduché. Každá válka má spoustu příčin. Třeba uměle vytváření hranic, jak tomu bylo po rozpadu kolonizací v minulosti zvykem. I zde, konkrétně Britové, se rozhodlo o něčem, co si nikdo nepřál. Oblast Rohingů byla přiřazena k Barmě, kde o ně ale nikdo nestál a nikdy je ani místní nepřijali mezi sebe. Odepírali jim vzdělání, občanství, svobodu, přikazovali jim nesmysly typu "pokud chcete svatbu, musí se ženy vyfotit bez šátku a chlapi bez vousů"... A vše nakonec vyvrcholilo čistkami, kvůli kterým zemřelo tisíce Rohingů. Navíc barmská armáda vypalovala jejich území, aby se již nemohli vrátit. Této etnické čistce svět pouze přihlížel.

A tak Rohingové začali prchat. Někteří do Thajska či Indonésie, nemalá část, více než jednomilionová, do nejbližšího "přátelského" území, do Bangladéše. Jenže i když zde našli nové útočiště - mnozí z nich jsou vděční za bezpečí - to nejzákladnější stále nemají, a to svobodu. Vláda jim zakazuje pracovat, brát práci místním, a tak jsou odkázáni pouze na pomoc od neziskovek. Bangladéš se dá částečně pochopit - sotva dokáže pomoct svým lidem, z nichž většina žije v bídě, natož se postarat o tisíce uprchlíků, kteří mnohdy nemají ani žádné doklady, které by prokázali, že patří k Rohingům.

A tak Rohingové začali prchat. Někteří do Thajska či Indonésie, nemalá část, více než jednomilionová, do nejbližšího "přátelského" území, do Bangladéše. Jenže i když zde našli nové útočiště - mnozí z nich jsou vděční za bezpečí - to nejzákladnější stále nemají, a to svobodu. Vláda jim zakazuje pracovat, brát práci místním, a tak jsou odkázáni pouze na pomoc od neziskovek. Bangladéš se dá částečně pochopit - sotva dokáže pomoct svým lidem, z nichž většina žije v bídě, natož se postarat o tisíce uprchlíků, kteří mnohdy nemají ani žádné doklady, které by prokázali, že patří k Rohingům.

Dokonce na ně vláda tlačí, aby se vrátili. Ale kdo se chce vrátit do míst, kde uviděli peklo? Kde dochází ke znásilněním žen, vraždění dětí, usekávání hlav, upalování nemluvňat? Asi nikdo, třebaže se tísní na minimální ploše, se špatnou hygienou a zdravotními problémy...

Jaký je život v táboře?

Nulové soukromí, minimální svoboda. Jen čekáte na příděl jídla. 60% vody je kontaminována, hrozí tu spalničky, tetan, žloutenka...

Dokonce na ně vláda tlačí, aby se vrátili. Ale kdo se chce vrátit do míst, kde uviděli peklo? Kde dochází ke znásilněním žen, vraždění dětí, usekávání hlav, upalování nemluvňat? Asi nikdo, třebaže se tísní na minimální ploše, se špatnou hygienou a zdravotními problémy... Jaký je život v táboře? Nulové soukromí, minimální svoboda. Jen čekáte na příděl jídla. 60% vody je kontaminována, hrozí tu spalničky, tetan, žloutenka...

Četl jsem během návštěvy Bangladéše knížku o tom, jaké je to žít v uprchlickém táboře (ale v Gaze, doporučuji hlavně z důvodu získání aspoň částečných empatií s těmito lidmi, protože si spousta věcí vůbec, a logicky, neuvědomujeme). Nejsou to jen nemoci a nedostatek svobody. Představte si, že jste někde uvěznění. Časem upadne psychika na bod mrazu, projeví se negativní emoce jako nenávist, rezignujete na život, mozek přestane pracovat, zručnost upadá a po chvíli jste už odsouzení prakticky ke smrti. Ztratíte svůj domov a zároveň naději na lepší život, na vzdělání, na cokoliv, co je pro nás tady v Republice naprosto běžné. Jedinou vaší radostí jsou děti. Proto také mnozí byli plní úsměvů, když jsme přišli. Protože jsme okořenili den dětem, kteří byli radostí bez sebe. I tak málo stačilo, abychom jim aspoň zpříjemnili den v jejich hrozném beznadějném životě, který si nikdo z nás nedokáže ani trochu představit.

V táboře jsme se na chvíli dostali na pozvání do domu jedné rodiny. Chlápek vyprávěl anglicky s překladem od Míši, jak je náročné žít mimo domov. Občas se mu vehnaly slzy do očí. Měl jsem pocit, že nejvíc ho tíží skutečnost, že jeho děti nemohou studovat. V jeho domě nebylo prakticky nic, jen sešit s angličtinou. On sám totiž ví, že jedinou nadějí, jak se z tohoto pekla někdy dostat a žít dobrý život, je vzdělání.

Četl jsem během návštěvy Bangladéše knížku o tom, jaké je to žít v uprchlickém táboře (ale v Gaze, doporučuji hlavně z důvodu získání aspoň částečných empatií s těmito lidmi, protože si spousta věcí vůbec, a logicky, neuvědomujeme). Nejsou to jen nemoci a nedostatek svobody. Představte si, že jste někde uvěznění. Časem upadne psychika na bod mrazu, projeví se negativní emoce jako nenávist, rezignujete na život, mozek přestane pracovat, zručnost upadá a po chvíli jste už odsouzení prakticky ke smrti. Ztratíte svůj domov a zároveň naději na lepší život, na vzdělání, na cokoliv, co je pro nás tady v Republice naprosto běžné. Jedinou vaší radostí jsou děti. Proto také mnozí byli plní úsměvů, když jsme přišli. Protože jsme okořenili den dětem, kteří byli radostí bez sebe. I tak málo stačilo, abychom jim aspoň zpříjemnili den v jejich hrozném beznadějném životě, který si nikdo z nás nedokáže ani trochu představit. V táboře jsme se na chvíli dostali na pozvání do domu jedné rodiny. Chlápek vyprávěl anglicky s překladem od Míši, jak je náročné žít mimo domov. Občas se mu vehnaly slzy do očí. Měl jsem pocit, že nejvíc ho tíží skutečnost, že jeho děti nemohou studovat. V jeho domě nebylo prakticky nic, jen sešit s angličtinou. On sám totiž ví, že jedinou nadějí, jak se z tohoto pekla někdy dostat a žít dobrý život, je vzdělání.

Přesto mě zaujaly některé citáty uprchlíků, které jsem si přečetl na The Guardian. „Ztratili jsme zemi, peníze i dům, ale na tom nezáleží. Stále mám svého manžela i děti. Jiní takové štěstí neměli," prohlásila 60letá Hafaja, která přes všechny tragédie hledá pozitiva.

Ještě „krásnější“ výrok ale byl: „Pokud se smějete, ostatní se budou smát s vámi. A pokud se přestaneš smát, umřeš," řekl 102letý slepý stařík, který považuje odchod z domova za to nejtěžší, co kdy musel udělat.

A co vy? Smějete se často, abyste zlepšili jiným den? V Bangladéši Vám téměř každý oplatil svůj úsměv.

Přesto mě zaujaly některé citáty uprchlíků, které jsem si přečetl na The Guardian. „Ztratili jsme zemi, peníze i dům, ale na tom nezáleží. Stále mám svého manžela i děti. Jiní takové štěstí neměli," prohlásila 60letá Hafaja, která přes všechny tragédie hledá pozitiva. Ještě „krásnější“ výrok ale byl: „Pokud se smějete, ostatní se budou smát s vámi. A pokud se přestaneš smát, umřeš," řekl 102letý slepý stařík, který považuje odchod z domova za to nejtěžší, co kdy musel udělat. A co vy? Smějete se často, abyste zlepšili jiným den? V Bangladéši Vám téměř každý oplatil svůj úsměv.

Rodinka, která nás na chvíli pohostila...

Rodinka, která nás na chvíli pohostila...

I proto mne cesta Bangladéši nesmírně bavila. Byla plná úsměvů a radosti. Pravda, viděli jsme i i té stinné stránky, ale lepší než darovaná čokoláda bylo, když jsme děti vyfotili a zasmáli se s nimi. I v těch nejhorších chvílích je totiž pro smích vždycky prostor. Jen si tento prostor nesmíte vyplnit negativními emocemi - nenávistí či přehnanou sebelítostí.

I proto mne cesta Bangladéši nesmírně bavila. Byla plná úsměvů a radosti. Pravda, viděli jsme i i té stinné stránky, ale lepší než darovaná čokoláda bylo, když jsme děti vyfotili a zasmáli se s nimi. I v těch nejhorších chvílích je totiž pro smích vždycky prostor. Jen si tento prostor nesmíte vyplnit negativními emocemi - nenávistí či přehnanou sebelítostí.

Podpora:

Pokud chcete podpořit neziskovky pomáhající v těchto končinách, můžete:

Člověk v tísni: 0072377237/0300

Lékaři bez hranic: bez přímé podpory Bangladéše

Adra: Dá se pomoct různými způsoby, viz odkaz

A pokud se Vám některá z mých fotografií líbí a chtěli byste ji mít na zdi, stačí mi napsat na email petr.kotrlik@email.cz. Výtěžek poputuje do této asijské země. 

Poznámka autora: Text je pouhý laický pohled na situaci v uprchlickém táboře u Cox´s Bazaru dle několika článků. Dění v táboře se navíc může každým dnem měnit.

Další fotografie z uprchlického tábora

Podpora: Pokud chcete podpořit neziskovky pomáhající v těchto končinách, můžete: Člověk v tísni: 0072377237/0300 Lékaři bez hranic: bez přímé podpory Bangladéše Adra: Dá se pomoct různými způsoby, viz odkaz A pokud se Vám některá z mých fotografií líbí a chtěli byste ji mít na zdi, stačí mi napsat na email petr.kotrlik@email.cz. Výtěžek poputuje do této asijské země.  Poznámka autora: Text je pouhý laický pohled na situaci v uprchlickém táboře u Cox´s Bazaru dle několika článků. Dění v táboře se navíc může každým dnem měnit. Další fotografie z uprchlického tábora
Tagy příspěvků: