Švýcarsko, můj malý Himaláj

Švýcarsko, můj malý Himaláj

Už jsem to psal několikrát. Zamiloval jsem si Himaláj. Lidé mluví o egu, když někdo prohlásí, že čím výš, tím líp. Možná, nevím. Pravdou ale je, že až u ledovců si uvědomíte, jak božské hory jsou...

A přesně tohle nenabízí jen osmitísícové Himaláje. Aspoň v menším měřítku to můžete zažít ve Švýcarsku. A my jsme zase navštívili to východní. Všichni jezdí do turistického západního, ale musím říct, že mně přirostl k srdci východ. Loni jsme nepotkali téměř nikoho. Tentokrát jsme zvolili více turistické oblasti, ale i tak nešlo o žádnou dálnici, kde by vás někdo brzdil. Většina lidi totiž volila možnost lanovky. Tudíž horské cesty byly víceméně jen pro nás.

A stejně jako loni jsme zvolili za naše útočiště kemp v Samedanu Gravatscha. Ideální místo, kde si po treku hodit horkou sprchu, vypít několik piv a naplánovat další den.

Než se vrhnu na soupis jednotlivých treků, zmíním naší nemalou skupinku. Bylo nás původně 9, ale Marťa s Davidem chodili zvlášť, proto bych spíše řekl, že nás bylo sedm. Popravdě jsem se bál trochu tolik početné grupy, ale tahle parta byla bezchybná. Na všem jsme se dohodli během několika sekund. Nikdo neprotestoval proti brzkému vstávání, naopak. Drželi jsme podobné tempo, nikdo nikomu neutíkal, případně počkal na nejbližším rozcestí. Prostě ideální tým. A to se většina vůbec neznala. Takže ještě jednou děkuji Klárce, Martínce, Evce, Lukášovi, Ondrovi a Ferimu, že se postarali o skvělou atmosféru...

Teď k treku. První den jsme vyšlápli relativně snadný Schwarzhorn (3147m). Ideální den pro aklimatizaci po noční jízdě autem a minimem spánku.

Druhý den byl trochu náročnější. A to kvůli počasí. Mrholení se dalo snášet v pohodě, ale posledních 200-300 výškových metrů na Piz Nair (3067m) u St. Moritze začalo trochu peklo. Zima, vítr a vcelku prudký déšť. Zmoklí až na kost jsme si naštěstí mohli oddáchnout u horkého drinku v horské chatě. Cestou zpátky jsme zase naopak nadávali na neskutečné horko, jelikož horské slunko vylezlo ven.

Nejkrásnější trek jsme si nechali na třetí den. Proč nejkrásnější? Protože jsme byli na dosah ledovců na hranicích s Itálií. Naším cílem byl Munt Pers (3207m). Díky Ondro za tenhle tip!

Čtvrtý den jsme nakonec pozměnili a rozhodli se vydat do Itálie, konkrétně na Monte Vago (3058m), a to kvůli snadnému cíli. No snadný tolik nebyl, jelikož nás prudký déšť zahnal zpátky do ulity. Před vrcholem jsme se totiž rozhodli, že nemá smysl pokračovat kvůli snížené viditelnosti , tak jsme se vrátili. To jsme ještě netušili, že do hodiny přestane pršet a zase vyleze slunko. Ale nevadí! Ne vždy se musí všechny cíle naplnit. Spokojenost byla přesto maximální.

Tagy příspěvků: