Sedm dnů kolem hory, kterou jsem neviděl

Sedm dnů kolem hory, kterou jsem neviděl

Když jsem psal tenhle blog, tak mě popadla hrozná nostalgie. Sice jsem říkal, že to byla na nějakou dobu má poslední cesta, kdy jsem vyrazil do hor zcela sám, tak na tenhle Alpamayo trek budu hrozně rád vzpomínat! Zde je deník mých sedm dnů...

Taxikem se nechávám odvést z Carazu do Cashapampy, kde můj sedmidenní trek začíná! A nezačal vůbec dobře. Vystupuji z taxiku a ptám se místního chlapa, kudy se jde na Alpamayo. Řekl mi, ať chvíli počkám. Netuším proč, ale po pár minutách mě to přestane bavit a jdu podle své GPSky (ta otázka byla spíš záminka k diskuzi, věděl jsem, kudy jít!). Najednou slyším funícího vesničana. Ohlídnu se a vidím, jak ke mě míří Peruánec, který vypadá jako správce. Můj odhad byl bohužel správný. Četl jsem od mnohých cestovatelů, že nic neplatili. Ale já sám o sobě jsem jedna velká výjimka, takže jsem také výjimečně platil. Chce po mě všechny možné údaje s tím, ať dám vědět, až přijdu. A že včera pro jednoho Kanaďana letěl vrtulník. Jelikož jsem ztratil mobil, slíbil jsem alespoň, že se nahlásím, až se vrátím (okolnosti zapříčinily, že jsem se nenahlásil). No optimistický začátek.

Musím přiznat, že po cestě si říkám, proč jdu do hor, kde budu zcela sám. Krásnou cestou vesničkami potkávám lidi a jejich přítomnost si užívám. Směji se s nimi do doby, než mi jedna vesničanka povídá, jestli se nebojím přicházejících dešťů. Odpovídám, že nikoliv „nejsem z cukru přece“, ale jelikož doteď bylo hezky, zákonu schválnosti jsem se začal trochu obávat.

Nad vesnicí nakonec stavím stan. Už jsem ušel spoustu kilometrů a do prvního velmi strmého kopce mi dochází palivo. Navíc tu je hezký vodopád, kde si můžu uvařit, umýt a mám i krásný výhled do údolí. A hlavně ty mračna se mi přestávají líbit. Už teď sem tam spadne kapka. Asi to období dešťů začíná od dnešního dne!

2. den

Ráno balím stan a začíná pršet. Nevadí, říkám si….

Ten debilní déšť mi leze krkem! Za celou dobu nepřestalo ani na minutu. Konečně jsem ale v cíli. Přijde mi, že jsem šel jak hlemýžď. Nedokážu si představit, že lze jít ještě pomaleji. GPSka mi ale ukazuje přes 1200 vyšlapaných metrů nahoru, to není špatný výkon! Jsem už 4600m vysoko. Ještě včera ráno jsem byl o 1700 metrů níže. Nechápu, jak Honza Miklín zvládl ještě vedlejší trek ke krásnému jezeru Yuraccocha. Já děkuji bohům za tyhle polorozpadlé boudy, ve kterých můžu spát a nemusím stavět stan. V tomhle by snad ani stan stavět nešlo. Je ale teprve jedna hodina. Co budu dělat? Až přestane pršet, vyrazím po okolí udělat pár fotek...

Kurva, ten déšť snad nepřestane! Už je pět hodin a já nevytáhl paty z té prokleté boudy. Sakra, co je to za zvuky? Někdo přišel? Vždyť se už stmívá. Jdu se raději podívat ven. Pokud je to nějaký turista, můžu s ním aspoň poklábosti. Mám pocit, že jsem slyšel ešuš, tak kdo jiný by to byl že... Nikoho nikde nevidím. Mám slyšiny nebo se turista předemnou schovává? Sakra, tohle přesně nemám rád. Když něco slyším, ale nevidím. No jdu si raději připravit ten můj 3cm nožík.

3. den

Koukám, že večer bylo pod nulou. Všechno je zmrzlé. Včetně mě. Není mi úplně nejlíp, ale cítím, že se můj stav obecně zlepšuje. Dneska se vyšplhám až k 4860 metrům. Těším se, jak malej! Sice žádný vrchol nezdolám, ale tenhle bod bude tím nejvyšším.

Boží! Santa Cruz je fakt boží! Lituji, že nemám delší ohnisko než 23mm. Na fotce nevypadá vůbec jako naživo. Je to nejhezčí hora, jakou jsem kdy viděl! Zamiloval jsem se do ní hned. Fotím ji milionkrát ze všech úhlů. Ale už musím jít. Sice není žádný mráček, ale nevěřím, že to tak zůstane...

Sakra. To je poprvé, co jsem fakt vykolejenej. Mrskám o zem hůlkami. Byl jsem přesvědčený, že mě čeká výšlap jen do sedla a od té doby zpátky dolů do údolí. Jenže musím zase vyšlapat 200 výškových metrů, abych překonal další sedlo. Dochází síly, furt se mi nedýchá nejlíp, kor ta 22kilová krosna na zádech. Ale co zbývá. Nejsem žádná slečinka! Házím své hlemýždí tempo, zakazuji si delší přestávky a nakonec to jde. Vždycky je to jen o hlavě, o ničem jiném. A pravidelné, leč pomalé tempo je vlastně to nejrychlejší. Vždycky jsem na místě už v jednu či ve dvě a mám prakticky celý den čas na regeneraci, okolní výlety a plánování dalšího dne.

Tohle údolí je boží. Jen ty mračna mě fakt děsí. Jsou úplně černý. Přitom na druhé straně, kam zrovna ale nejdu, není ani mráček. No nic, musím hodit raději tempo. Sice dolů to jde hrozně pomalu, ale nechci zase zmoknout jak slepice.

...

Do prdele! "Kemp" podle mapy je prakticky za rohem, ale tenhle slejvák mě dál nepustí. Musím rychle postavit stan. Díky bohu, že mám Jurka, ten se staví jedna radost. Za pár minut už ležím ve stanu. Sice mokrej, ale mohlo to být horší. Ten déšť je fakt divokej! Blbé je, že už nemám vodu na vaření, snad brzy přestane.

...

Přestalo! Rychle běžím k potoku, ale cestou zpátky už zase prší. Než zalezu, zase jsem celej mokrej. Ale nevadí, mám vodu a můžu se konečně najíst. Ale zase se to opakuje - jsem tu už od jedné hodiny. Co budu dělat celou dobu, pokud bude pršet?! Tolik knížek zase s sebou nemám...

...

Sice stále prší, ale je to tu stejně boží. Prohlížím fotky a i když píšu spíš negativní věci, tak si tenhle trek nemůžu vynachválit. Ty pozitivní věci se nepíší, ty se prožívají. Andy jsou fakt krásné. A ten déšť je pořádným testem mé morálky, která zůstává v pořádku krom jednoho mrsknutí holí. Tyhle pocity musí každý začít, to nelze ani popsat. Díky bohu, že jsem vyrazil...

4. den 

Zase svítí slunko, ale tentokrát vidím mračna už od rána. Dneska zase půjdu nejspíš v dešti. Kráčím krásným údolím a užívám si poslední chvíle, než mě čeká další pořádný výšlap. Nad sedlem, kam mám vyrazit, se však kumulují děsivá mračna. Sedím už pár minut a přemýšlím - mám to risknout a vyrazit dál, nebo se jen po třech hodinách ukempit a přečkat den? Je teprve devět hodin!

Nakonec se rozhoduji pro druhou variantu, nebudu raději riskovat. A co hlavně, můžu si udělat trek k základnímu táboru Alpamayo.

Po krátkém treku ke krásnému jezeru začalo zase pršet. Základní tábor vynechám, stejně mračna zakryly Alpamayu, takže bych ji neviděl. Vracím se do stanu. Je teprve dvanáct a já už zase ležím ve stanu. A zdá se, že tenhle déšť fakt jen tak neutichne...

5. den

Déšť utichl. Ale až tak v pět hodin ráno, kdy se pomalu hrabu ze spacáku. Je pořád zataženo, ale musím jít dál. Dneska by to nemělo být až tak náročný. Stačí zdolat tenhle průsmyk a je téměř hotovo! No jen... zase jdu jak hlemýžď.

Tak to jsou boží výhledy! To člověk musí zažít, to nejde popsat! Tak gigantické údolí snad už nikdy neuvidím. Tohle je asi zatím nejhezčí pohled na Andy, jaký se mi odkryl. Sice prší, ale musím udělat aspoň pár fotek. Aspoň na chvíli otestuji foťák a jeho odolnost vůči dešti.

Konečně jsem v cíli. Nakonec to tak jednoduché nebylo, ale je konečně teplo! Svítí sluníčko a já to nakonec ukempím hned u potůčku. Už chodím jen v trenkách, bundu i mikinu jsem konečně schoval. Nakonec se ohlížím, zda nikoho nevidím. Je ideální příležitost se celý umýt! S holou prdelí sedám k potoku a poprvé po pěti dnech dělám důkladnou hygienu. Za chvíli vidím po několika dnech první živí! Místní šli "vyvenčit" koně a já jsem si oddychl, že už jsem zase oblečený. Nechtěl bych být zroditelem traumatu některých místních slečen. S jediným téměř bezzubým dědulou se dávám do řeči. Přišel lovit do potoka pstruhy. Když se zeptal, zda jsem tady sám, trochu jsem znejistil. Tuhle otázku několik dní od civilizace zrovna slyšet nechcete.

Po krátkém odpočinku mám ještě 4 hodiny, než se setmí. Vydám se tedy na výlet k ledovcovým jezerům. Problém nastává po pár kilometrech. Musím se někde přebrodit. Koně nemám a po zkušenostech v Kyrgyzstánu se mi do toho nechce. Proto volím návrat. Koneckonců pár fotek mám a bůh ví, jestli bych se pak nevrátil za tmy. Je to tu opravdu boží! Zase zcela odlišné Andy, než které jsem doposud viděl.

Kdo to sakra svítí? To bude určitě ten bezzubej vesničan. Přemýšlím, zda mám jít ven. Nemám rád tenhle pocit nejistoty. Zkusím taky zasvítit čelovkou, třeba ho znejistím i já a nechá mě na pokoji... sakra, já jsem fakt už magor. To jsou debilní světlušky či jiná svítící verbež! Ale musím uznat, že svítí silněji než moje čelovka. Ti malí hajzlíci mě hezky polekali. No nic, konečně můžu jít s klidem spát...

6. den

Sakra, já celou dobu myslel, že je to tohle menší sedlo! Poslední stoupák. To už hecnu. Ale leze se mi zase špatně. Sice vždycky dorazím včas, ale jsem často bez šťávy. Přitom do kopců jsem byl vždycky rychlejší než většina. Dneska by mě každý dal s prstem v zadku. Ale tak první zkušenosti s pořádnou výškou. Tělo není zvyknuté a mysl taky ne. A chybí mi někdo, kdo by mě nahecoval. Buď dobrý sportovec nebo holka, před kterou bych tak blbě vypadat nechtěl.

Kopec je nekonečný. Mám pocit, že ho nikdy nevyjdu. Sleduji čas a výškové metry. Za jednu hodinu jsem dal jen 150 výškových metrů. Takhle pomalý jsem nikdy nebyl. V Alpách jsme dali 2000m výškových metrů za pár hodin. Pravda, nalehko a v pekelným tempu, ale jsem ze svého výkonu zklamaný. Jsem soutěživý typ a rád se překonávám. Ale tohle si za rámeček nedám.

Začíná se i ochlazovat. Už se blížím k sedlu, po kterém mě čeká už jen cesta dolu. Ty mračna se mi zase nelíbí, hrozně fouká a mám pocit, že je pod nulou. Taková zima tu ještě přes den nebyla. Mrznu, ale nechce se mi vyndavat péřovka. Když dosáhnu "vrcholu", urputně zařvu. Nikdy jsem neřval, ale tady jsem si musel ulevit. Dal jsem to! A víte, jaká je odměna? Z té mlhy a mračna jsem uviděl tohle! Rázem se vrátila ztracená energie a všechno bylo zase jinak.

Scházím do krásného údolí plného vodopádů, volně pobíhajících koní. Jsem jak v ráji. Nic mě nebolí a začínám dostávat deprese, že už se pomalu, ale jistě vracím. V jednu minutu toho má člověk plné kecky, ale to je právě ten důvod, proč o to víc tyhle záběry ocení. Vydře si to. Jsem možná poprvé smutný, že tyhle emoce nemůžu s nikým dalším sdílet, ale nevadí, hlavně že to můžu jednou povyprávět svým dětem! Děsí mě jen ten les, kterým musím projít.

Ten les je tak zkurvený, až to není možný! Jestli ještě někdy řeknu, že chci do jungle, tak mě nafackujte! Určitě jsem špatně odbočil, ale zpátky už nejdu. Když už jsem do něho vkročil, tak z něj vykročím

...

Proč jsem se nevrátil. Už se tím lesem prodírám přes hodinu, jsem špinavej, nevím ani, jestli jdu správně a už dvakrát jsem si namlel hubu. No aspoň je o zábavu postaráno...

Mám pocit, že už jsem ušel tak 30 kilometrů. A údolí, kde plánuji spát, furt nikde. Aspoň mě doprovází gigantické ledovcové vrcholy. Nevěřím občas svým očím. Nejde to ani vyfotit, tak to vzdávám a jen se kochám. Už vidím údolí. Bude to moje poslední spaní ve stanu. Deprese se zase dostavuje...

7. den

To není možný. Zase celou noc chčije. Naštěstí na chvíli přestává, tak rychle balím. Je ještě prakticky tma, tak vycházím s čelovkou. To údolí je hezké, ale tím to končí. Samá bažina a já vůbec nevím, kudy jít. Propadám se a do toho začalo pršet. Ale dostávám záchvat smíchu. Tohle Peru je jedno velké dobrodružství, které mě naprosto dokonale otestovalo. Párkrát jsem si zanadával, ale ještě častěji se směji. A teď dokonce jak nějaký psychopat. Potkávám v dešti mladíka a ten zírá, co potkává za idiota. V tom hnusném počasí se směje.

Hele, collectivo! Třeba mě vezme do vesnice, do které pořádně nevím, kudy se dostat. Zastavuje mi a já se dám hned do řeči s chlápkem, který si ze mě utahuje, že jsem gringo. Když zastavil a dával do vozu těžké pytle, vstal jsem a pomohl jsem mu. Prvně zíral, ale díky tomu jsem si získal respekt, který mi byl k užitku. Vysvětlil jsem mu, kam mám namířeno a on už se o mě postaral. Dovezli mě přesně na místo, pomohli vše zařídit a pak jen zamávali.

Po horách se mi bude stýskat, ale zároveň jsem rád, že jsem zase mezi lidmi...

Základní info

Podle GPSky jsem ušel za sedm dnů 85km a vyšel přes 4450 výškových metrů. Nejvíc bylo 1200m za den. Trek se dá zvládnout za 6 dnů, ale doporučuji spíše 7 a více dnů. Dají se totiž po cestě dělat i jednodenní odpočinkové výlety. Případně si můžete trek rozdělit na více jednodušších dnů.

Nicméně i já bych to zvládl za 6 dnů, pokud by počasí přálo.

Šel jsem mimo sezonu, tedy v období dešťů, nicméně údajně se deště nevyvarujete ani v sezoně. Většinou se zatahuje odpoledne, proto jsem se snažil vycházet v šest hodin, abych v jednu hodinu už měl postavený stan.

Takže jsem chodil většinou 7 hodin denně. Přičemž jsem šel opravdu pomalu a dělal si občas i výraznější pauzy. Trénovaní jedinci by to zvládli rychlejš. Nicméně nebyla by to škoda?

Musíte si vše brát s sebou. Voda je téměř všude. Peruánce potkáte ojediněle, jste víceméně sami, proto zvažte, pokud cestujete sami, zda to za ten risk stojí.

Nicméně si myslím, že trek zvládnout i méně trénovaní jedinci, pokud to mají v hlavě srovnané. Je dlouhý, občas se opravdu zpotíte, ale když jsem to zvládl já...

Jen doporučuji!

O čem příště?

Povím vám, na jakých místech jsem se aklimatizoval. A hlavně jak dlouho!

Tagy příspěvků: